Vážení a milí farníci,
sestry a bratři v Kristu,
v příloze mailu naleznete oznámení.
Připomínám, že tuto sobotu 23.4. bude mše sv. v 18 hod slavena u P. Marie; od 17 hod bude možnost přijmout sv. smíření (před svátkem Božího milosrdenství).
—–
Připojuji pozvání na koncert Hornického sboru tuto neděli 24.4. od 19 hod v kostele Nanebevzetí Panny Marie: https://mestokladno.cz/koncert-duchovni-hudby/a-2375/p1=2100050397 .
Přidávám upozornění i na sobotu 30.4., kdy v Praze proběhne pochod pro život: https://hnutiprozivot.cz/pochod-pro-zivot .
—–
Program naší farní pouti (7.5.) se kryje s programem arcidiecézní pouti za povolání.
Odjezd na Sv. Horu je plánován na 9 hod (autobus bude přistaven v 8.50 na náměstí starosty Pavla).
Zapojíme se do křížové cesty seminaristů na Toufarově louce od 10 hod (zřejmě dorazíme trochu později).
V 11 hod se společně s ostatními poutníky pomodlíme růženec u Korunovačního oltáře
V 11.30 bude slavena mše svatá otcem kardinálem Dukou, během které bohoslovci přijmou kandidaturu jáhenství a kněžství
Na Svaté Hoře je kavárna. kde je možné se občerstvit (párky, klobásy, káva, čaj, alko, nealko nápoje atp.), ale doporučuji vzít si s sebou oběd/svačinu.
Ve 14.30 následuje májová pobožnost
V 15.30 bychom se společně sešli (jako farnost) u mariánského sloupu na prostranství před vstupem do poutního areálu Sv. Hory, kde bychom se krátce pomodlili za naši farnost
Na 16. hod je plánován odjezd do Kladna
—–
Plánované akce farnosti – s Boží pomocí:
21.5. malá mariánská farní pouť Žlábek v 16 hod
22.5. biřmování v 10 hod u P. Marie mons. Z. Wasserbauer, pomocný biskup, generální vikář
27.5.-4.6. svatodušní novéna
4.6. vigilie Letnic od 20 hod u P. Marie
5.6. Letnice
10.6. Noc kostelů – slavnostní mše sv. v 18 hod u P. Marie
12.6. výročí posvěcení kostela P. Marie P. Josef Hřebík, agapé
16.6. Boží Tělo (mše sv. v 7 a v 18 hod u P. Marie, celodenní adorace, po večerní mši sv. Eucharistický průvod)
19.6. První sv. přijímání dětí – 10 h u P. Marie
24.6. slavnost Nejsv. Srdce Ježíšova 18 hod Kročehlavy
—–
Do slavnosti Božího Těla bych rád zavedl čtvrteční katecheze (během mše sv. v 18 hod u P. Marie) o Eucharistii z postsynodální apoštolské exhortace Sacramentum caritatis Benedikta XVI. o Eucharistii, zdroji a vrcholu života a poslání církve.
První proběhla 21.4.:
„ÚVOD
1. Svátost lásky: Nejsvětější svátost je darem, kterým Ježíš Kristus dává sám sebe tím, že zjevuje nekonečnou lásku Boha ke každému člověku. V této obdivuhodné svátosti se ukazuje „největší láska, která nabádá dát svůj život za své přátele“ (Jan 15, 13). Ano, Ježíš miloval svoje „až do krajnosti“ (Jan 13, 1). Tímto výrazem evangelista uvádí gesto nesmírné pokory, které Ježíš vykonal: Dříve než za nás umřel na kříži, uvázal si kolem pasu lněnou zástěru a umyl učedníkům nohy. Stejným způsobem nás Ježíš stále miluje ve svátosti eucharistie: až do krajnosti, až k darování svého těla a své krve. Jaký úžas musel zachvátit srdce apoštolů tváří v tvář gestům a slovům Pána během Poslední večeře! Jaký údiv musí vzbudit v našem srdci eucharistické tajemství!
(…)
PRVNÍ DÍL
EUCHARISTIE – TAJEMSTVÍ, VE KTERÉ SE VĚŘÍ
„To je skutek Boží, abyste věřili v toho, koho on poslal“ (Jan 6, 29).
Eucharistická víra církve.
6. „Tajemství víry!“ – Tímto zvoláním hned po slovech proměnění, ohlásí kněz slavené tajemství a vyjadřuje svůj úžas tváří v tvář přepodstatnění (proměně podstaty) chleba a vína v Tělo a Krev Krista. Je to skutečnost, jež přesahuje všechno lidské chápání.
(…)
Čím je v Božím lidu živější eucharistická víra, tím hlubší je účast na životě církve skrze přesvědčivou podporu poslání, jež dal Kristus svým učedníkům. Dokazují to dějiny církve. Každá velká reforma je nějak spojena s novým objevem víry v eucharistickou přítomnost Pána uprostřed svého lidu.
(…)
- V evangeliu slyšíme Ježíšova slova, když po nasycení zástupu rozmnožením chlebů a ryb, říká svým posluchačům, kteří šli s ním do synagogy v Kafarnaum: „Chléb z nebe vám nedal Mojžíš, ale pravý chléb z nebe vám dává můj Otec, neboť chléb Boží je ten, který sestupuje z nebe a dává život světu“ (Jan 6, 32- 33). A jde tak daleko, že sebe, své tělo i svou krev ztotožňuje s tímto chlebem. „Já jsem ten živý chléb který sestoupil z nebe. Kdo bude jíst tento chléb, bude žít navěky. A chléb, který já dám, je mé tělo, obětované za život světa“ (Jan 6, 51). Tímto způsobem se Ježíš zjevuje jako chléb života, který věčný Otec dává lidem.
(…)
V chlebě a vínu, pod jehož způsobami se nám Kristus dává při velikonoční hostině (srov. Lk 22, 14-20; Kor 1, 23-26), k nám přichází celý božský život a sdílí se nám svátostnou formou. Bůh je dokonalé společenství lásky mezi Otcem, Synem a Duchem svatým.“
Druhá katecheze bude 28.4.:
Benedikt XVI.: Sacramentum caritatis
(…) 9.Tento poslední cíl jeho (Ježíšova) poslání byl velmi zřetelný již na počátku jeho veřejného života. Když totiž Jan Křtitel viděl Ježíše, jak k němu přichází, zvolal: „Hle, Beránek Boží, který snímá hříchy světa“ (Jan 1, 29). Je příznačné, že se právě tato slova vracejí, kdykoli slavíme mši svatou, a to právě v okamžiku, kdy kněz vybízí k přijímání: „Hle Beránek Boží, který snímá hříchy světa. Blahoslavení, kdo jsou pozváni k večeři Beránkově“. Ježíš je pravý velikonoční Beránek, který dobrovolně obětoval sám sebe za nás a tak uskutečnil novou a věčnou smlouvu. Eucharistie má v sobě radikální novost, která je nám nabízena v každé mešní oběti.
(…)
- Když Ježíš ustanovuje svátost eucharistie, anticipuje (předjímá) a implikuje (naznačuje) tak oběť na kříži i vítězství vzkříšení. Zároveň se zjevuje jako pravý obětní Beránek, který byl od počátku světa předvídán Otcovým plánem, jak to zdůraznil první Petrův list (srov. 1 Petr 1, 18-20). Tím, že Ježíš staví svůj dar do této souvislosti, jasně ukazuje spásonosný smysl své smrti a svého zmrtvýchvstání, toho tajemství, které se tím stává skutečností, obnovující dějiny i celý vesmír. Ustanovení eucharistie skutečně ukazuje, jak se tato sama o sobě násilná a nesmyslná smrt stala v Ježíšovi nejvznešenějším aktem lásky a definitivním osvobozením lidstva od zla.
(…)
- (Silou Ducha se proto děje, že sám Kristus je přítomný a činný ve své církvi, a to z jejího živoucího jádra, kterým je Eucharistie.) Na tomto pozadí se chápe rozhodující úloha Ducha Svatého ve slavení eucharistie, zvláště s ohledem na přepodstatnění. Je to zřejmé u církevních Otců. Sv. Cyril Jeruzalémský připomíná ve svých katechezích, že „vzýváme milosrdného Boha, aby seslal svého Ducha na obětní dary, ležící před námi, aby proměnil chléb v tělo Kristovo a víno v krev Kristovu. Čeho se Duch Svatý dotkne, to je posvěceno a zcela proměněno“. Také sv. Jan Zlatoústý poukazuje na to, že kněz vzývá Duch Svatého, když slaví oběť: „jako Eliáš, Boží služebník, svolává Ducha Svatého, aby byly zapáleny duše všech, když milost sestoupí na oběť.“ Velmi důležité je pro duchovní život věřících jasné poznání bohatství, obsaženého v anafoře. Vedle slov, jež pronesl Ježíš při Poslední večeři je v epiklesi prosba k Otci, aby seslal dar Ducha Svatého, aby se chléb a víno staly tělem a krví Ježíše Krista a aby „se obec stávala stále více Tělem Krista.“ Duch, na kterého celebrant svolává dary ležící na oltáři, je tentýž Duch, který spojuje věřící v „jedno tělo“ a činí z nich duchovní oběť, která se líbí Bohu.
(…)
- Církev žije z eucharistie. Protože je v ní přítomna spásonosná oběť Krista, je nutno především uznat, že se kauzální (příčinný) vliv eucharistie ukazuje na samotných počátcích církve. Eucharistie je Kristus, který se nám dává a neustále z nás vytváří své tělo.
(…)
- Jednota církevního společenství se konkrétně ukazuje v křesťanských společenstvích a obnovuje se v eucharistickém úkonu, který je sjednocuje a rozlišuje v místních církvích. (…) Eucharistie totiž stanovuje pevné pouto mezi katolickou církví a pravoslavnými církvemi, které uchovaly ryzí a plnou povahu tajemství eucharistie. Zároveň se může zdůraznění církevního charakteru eucharistie stát přednostním prvkem dialogu také se společenstvími, která vzešla z reformace.“
Nedělní katecheze o mši svaté (během mší sv. opět do Božího Těla) budou inspirovány knihou kardinála Jeana-Marie Lustigera Tajemství Eucharistie.
Předmluvu k této knize napsal otec kardinál Duka, ještě jako biskup královéhradecký. Mimo jiné v ní vybízí své tehdejší diecézany, aby ji přijali jako závazné stanovisko svého biskupa ke slavení Eucharistie.
„Tuto neděli váháte, zda se máte sebrat a jít na mši. Nakonec se rozhodnete, že půjdete. Spíše byste měli říci, že to byl Bůh, kdo vás k tomu rozhodnutí přiměl. To Bůh každého vysvobozuje z jeho osamělosti a izolace a vytváří z nás Boží lid, který žije z víry a je sjednocován Kristem. Pokaždé, když jdu do kostela sloužit mši, mám na paměti slova Moudrosti (Př 9,5), jež se ozývají i v Ježíšově kázání v synagoze v Kafarnau (Jan 6): „Pojďte a jezte můj chléb; pijte víno, které jsem namíchal.“ Tato zosobněná Moudrost, která „prostřela stůl“ a která „křičí své pozvání nad městem“, tato Moudrost, učiněná tělem, je Slovo Boží, které nás zve na hostinu. Eucharistie slaví církev a křesťané jsou na ni zváni Kristem. Duch Svatý je shromažďuje, aby vytvořili jedno tělo a vzdali dík Bohu Otci.“ (…)
„Nedělní mše
To je první námět k zamyšlení, které vám nabízím, abych vám pomohl lépe prožívat mši a naléhavě vás žádám, abyste se nad touto věci skutečně zamysleli. Mám totiž obavu, aby dnes mnozí nebyli deformováni ve svém náboženském chování zvykem „samoobsluhy“ při nákupu zboží v nějaké „sámošce“ nebo supermarketu. Hned objasním, kam tím mířím: velkoplošné prodejny lákají nejdelší otevírací dobou, nabízejí ty nejžádanější výrobky a přizpůsobují se chutím co nejširšího okruhu zákazníků. A to všechno proto, aby uspokojily, získaly si a udržely svoji „klientelu“. Proto si možná někteří zvykli na to, že jim bude i v kostelích kdykoli k dispozici široký sortiment produktů náboženské spotřeby, přizpůsobený poptávce každého jednotlivce, jak to vyhovuje nejrozmanitějším přáním „praktikujících“ věřících. Ale, moji milí, toto přirovnání je chybné! „Praktikující“ věřící totiž nejsou totéž co „klientela“, a ani mše není „služba“ klientům, kterou je možno přizpůsobovat „požadavkům trhu“. Na mši nechodíme proto, abychom uspokojili své náboženské cítění, ani proto že na ni máme právě v ten a ten den a v tu a tu hodinu chuť nebo potřebu jít. Nedělní mše (neděle podle dávného liturgického zvyku začíná od sobotního večera) se účastníme proto, že nás k ní Pán Ježíš svolává, že nás shromažďuje Duch Svatý a že Bůh, který je náš Otec, nás dal za učedníky svému Synu. Jistě, jsem si dobře vědom toho, že má slova jsou v příkrém rozporu s tvrzením těch, kteří prohlašují: „Dnes jdu na mši do toho a toho kostela, protože se mi tam líbí“. Nebo: „Že se mi nechce na mši? Za to mohou kněží a církev!“ Taková vyjádření jenom dokládají, jaký pokrok ve víře zbývá ještě učinit těmto učedníkům Kristovým, aby se stali katolíky v plnosti. Bůh nás totiž takto neděli co neděli zve do kostela proto, aby svůj lid učinil viditelným a vytvořil ho skrze svátost eucharistie. Dostává se nám tam milosti, která je vyhrazená dětem Božím.“
Z úvodu nazvaného Jít na mši.
Celou knihu lze objednat zde: https://eshop.cirkev.cz/knihy/tajemstvi-eucharistie_291
—–
Požehnaný svátek Božího milosrdenství. Vzpomínka na rok 2000: https://www.youtube.com/watch?v=SCp_qpOXRrE/
In XP
P. Martin
Římskokatolická farnost 
