Oznámení z 8.5.2022 (4. neděle velikonoční)

Vážení a milí farníci,

sestry a bratři v XP, 

v příloze naleznete oznámení, dále pozvánku na biřmování v naší farnosti a pozvánku pro seniory na společný pobyt v Dobré Vodě.

—–

Přidávám pozvánku na víkendovku:

„Z organizačních důvodů jsme museli změnit datum naší letošní poslední víkendovky.

Platný termín je tedy 3.– 5.6.2022.

Sejdeme se v pátek v 18:00 na faře v Hnidousích (Velvarská 1292, Kladno 7) a končit budeme po nedělní mši sv. (začátek mše sv. je v 10:30).

S jídlem budeme začínat páteční večeří a končit nedělní snídaní.
S sebou: spacák, karimatku, přezůvky, hygienu, baterku…
Cena: 250,-
Prosím o potvrzení účasti na tento mail: <harigelovaanna@gmail.com> . Děkuji.

Omlouváme se za vzniklé problémy.

——

Opět upřesňuji plán akcí farnosti – s Boží pomocí:

21.5. malá mariánská farní pouť Žlábek v 16 hod

22.5. biřmování v 10 hod u P. Marie mons. Z. Wasserbauer, pomocný biskup, generální vikář; dopoledne bude ve farnosti sloužena pouze jedna mše sv., a to v 10 hod u P. Marie. Po mši sv. agapé na zahradě; setkání dobrovolníků charity, setkání se zástupci Orla.

27.5.-4.6. svatodušní novéna 

4.6. vigilie Letnic od 20 hod u P. Marie

5.6. Letnice

10.6. Noc kostelů – slavnostní mše sv. v 18 hod u P. Marie 

12.6. výročí posvěcení kostela P. Marie P. Josef Hřebík, agapé, setkání dobrovolníků charity se zástupcem ředitele arcidiecézní charity p. Šimkem

16.6. Boží Tělo (mše sv. v 7 a v 18 hod u P. Marie, celodenní adorace, po večerní mši sv. Eucharistický průvod)

19.6. První sv. přijímání dětí – 10 h u P. Marie 

23.6. slavnost Narození Jana Křtitele, mše sv. v 18.00 hod v Dubí u sv. Jana 

24.6. slavnost Nejsv. Srdce Ježíšova 18 hod Kročehlavy mons. Václav Malý

——

Benedikt XVI. Sacramentum Caritatis – 4. katecheze (12.5.):

„IV. EUCHARISTIE A SVÁTOST SVĚCENÍ
In persona Christi capitis

  1. Vnitřní spojení mezi eucharistií a kněžským svěcením vyplývá z Ježíšových slov ve Večeřadle: „To čiňte na mou památku“ (Lk 22,19). Vždyť Ježíš v předvečer své smrti ustanovil eucharistii a zároveň založil kněžství Nového zákona. (…)  Nikdo nemůže říci: „Toto je mé tělo“ a „Toto je kalich mé krve“ než jedině ve jménu a v osobě Krista, jediného Velekněze nové a věčné smlouvy (srov. Žid 8-9). (…) Nejprve je třeba potvrdit, že spojení kněžského svěcení s eucharistií je viditelné právě ve mši svaté, jejímuž slavení předsedá biskup nebo kněz v osobě Krista jako Hlavy. Podle učení církve je kněžské svěcení nezbytnou podmínkou platnosti slavení eucharistie. (…) Proto si kněží musí být vědomi, že celá jejich služba nikdy nesmí klást do středu je samé nebo jejich názor, nýbrž Ježíše Krista. Každý pokus dělat ze sebe protagonistu liturgického konání odporuje podstatě kněžství. Kněz je v první řadě služebník a musí stále usilovat o to, aby byl znamením, které jako poddajný nástroj v rukou Krista, odkazuje na Něho. To se zvláště projevuje v pokoře, s jakou provádí liturgické úkony ve věrném zachovávání ritu; odpovídajícím postojem srdce i ducha a vyhýbáním se všemu, co by mohlo budit dojem nemístného prosazování sebe samotného. Proto doporučuji kléru, aby si stále hlouběji uvědomoval, že vlastní eucharistická služba je pokornou službou Kristu a jeho církvi. (…) 

Eucharistie a kněžský celibát 

  1. Synodní otcové vyzdvihli, že služebné kněžství vyžaduje prostřednictvím svěcení dokonalé připodobnění se Kristu. Při veškeré úctě k odlišné praxi a tradici východních církví je však nutné potvrdit hluboký smysl kněžského celibátu, jenž je právem považován za neocenitelné bohatství. (…) Skutečnost, že sám Kristus, věčný Velekněz, žil své poslání až k oběti kříže ve stavu panictví, poskytuje pevný opěrný bod k pochopení tradice latinské církve v této věci. Proto nestačí chápat celibát z čistě funkčních hledisek. Vždyť představuje zvláštní způsob připodobnění se životnímu stylu samého Krista. (…)  a proto potvrzuji jeho závazný charakter pro latinskou tradici. Kněžský celibát žitý ve zralosti, radosti a oddanosti je obrovským požehnáním pro církev i společnost. (…)

Vděčnost a naděje
26. A nakonec je nutné s větší vírou a nadějí důvěřovat v iniciativu Boha. I když se v některých oblastech zaznamenává nedostatek kněží, nesmí nikdy chybět důvěra, že Kristus bude i nadále vzbuzovat muže, kteří zanechají všeho a budou se plně věnovat slavení posvátných tajemství, kázání evangelia a pastorační službě. (…)

  1. EUCHARISTIE A MANŽELSTVÍ 

Eucharistie, svátost sňatku 

  1. Eucharistie, svátost lásky, má zvláštní vztah k lásce mezi mužem a ženou, spojených manželstvím. (…)  Eucharistie posiluje nevyčerpatelným způsobem nerozlučitelnou jednotu a lásku křesťanského manželství. V ní je manželské spojení silou svátosti vnitřně svázáno s eucharistickým sjednocením Krista-ženicha a církve-nevěsty (srov. Ef 5, 31-32). (…) 

EUCHARISTIE A JEDINEČNOST MANŽELSTVÍ 

  1. (…) Věrný a nerozlučitelný svazek, který spojuje Krista s církví a jenž nachází svůj svátostný výraz v eucharistii, odpovídá původní antropologické danosti, podle níž se muž spojuje s jedinou ženou a naopak (srov. Gen 2, 24; Mt 19,5). (…) 

EUCHARISTIE A NEROZLUČITELNOST MANŽELSTVÍ 

  1. (…)  Biskupská synoda potvrdila praxi církve, zakládající se na Písmu svatém (srov. Mt 10, 2- 12), nepřipouštět ke svátostem rozvedené, kteří znovu uzavřeli sňatek, protože jejich stav a jejich životní poměry objektivně odporují onomu spojení mezi Kristem a církví, které je v eucharistii oznámeno a uskutečněno. Rozvedení, kteří znovu uzavřeli sňatek, však navzdory své situaci nadále patří církvi, která je doprovází se zvláštní pozorností a přeje si, aby, pokud je to možné, pěstovali křesťanský životní styl účastí na mši svaté, i když bez přijímání Těla Páně, nasloucháním Božímu slovu, eucharistickou adorací, modlitbou, účastí na životě společenství, důvěryplným rozhovorem s knězem nebo s duchovním vůdcem, oddaně konanou blíženskou láskou, skutky pokání a nasazením při výchově dětí. (…)  Je nutné vyhnout se takovému pojetí pastorační péče, které by odporovalo církevnímu právu. Mělo by se spíše vycházet z předpokladu, že základním styčným bodem mezi právem a pastorací je láska k pravdě. Ta totiž není nikdy abstraktní, nýbrž zapadá do lidské a křesťanské cesty každého věřícího. (…)

EUCHARISTIE A ESCHATOLOGIE 

Eucharistie – dar putujícímu člověku 

  1. (…)  Proto se v každé eucharistické oběti svátostným způsobem uskutečňuje eschatologické setkání Božího lidu. Eucharistická hostina je pro nás skutečným předjímáním konečné slavnostní hostiny, kterou předpovídali proroci (srov. Iz 25, 6-9) a v Novém zákoně je popsána jako svatební hostina Beránka (Zj 19, 7-8); má být slavena v radosti společenství svatých. (…)

Modlitba za zemřelé
32. Slavení eucharistie, kterým zvěstujeme Pánovu smrt, vyznáváme jeho vzkříšení a čekáme na jeho příchod, je zárukou budoucí slávy, v níž bude oslaveno i naše tělo. Když slavíme památku naší spásy, posiluje se v nás naděje na zmrtvýchvstání těla a na možnost, že se setkáme tváří v tvář s těmi, kteří nás předešli ve znamení víry. Z tohoto hlediska bych rád spolu se synodálními otci připomněl všem věřícím, jak je důležitá přímluvná modlitba – zvláště slavení mše svaté – za zemřelé, aby očištěni mohli dospět k blaženému patření na Boha.(…)

EUCHARISTIE A PANNA MARIA 

  1. (…) Proto se také my pokaždé, když při slavení eucharistie přijímáme Tělo a Krev Krista, obracíme na ni, která s plným souhlasem přijala oběť Krista za celou církev. Synodní otcové právem stvrdili, že „Maria otevírá účast církve na Kristově oběti“. Ona – Neposkvrněná – bezpodmínečně přijímá Boží dar a tímto způsobem má účast na díle spásy. Maria z Nazaretu, ikona rodící se církve, je předobrazem toho, jak má každý z nás přijímat dar, jímž se v eucharistii stává sám Ježíš.“

——

J.-M. Lustiger Tajemství Eucharistie (mše svatá) – 3. katecheze (8.5.):

„UZNAT, ŽE JSEM HŘÍŠNÍK

 Kněz vybízí shromáždění, aby nejprve prosilo o milost srdce zkroušeného svými hříchy. To je smysl výzvy k vyznání, že jsem hříšník. Je třeba, aby každý díky milosti vyznal, že zhřešil, a aby v tajemství svého srdce jmenoval to, co je v něm odmítnutím Boha, a vložil to do Božího milosrdenství, aby to Bůh spálil ohněm své lásky. Samozřejmě, tento úkon kajícnosti na počátku mše nenahrazuje svátost pokání (zpověď); nenahrazuje osobní vyznání hříchů knězi, po kterém od něj přijímáme Boží odpuštění. Ale ne každý hřích způsobuje smrtelné zpřetrhání svazků s Bohem. Milostí eucharistie jsme očištění od těch nedostatků, které jsou pouze vzdálením se od Boha, vytvářením vzdálenosti mezi jím a námi. K tomu je potřebná chvíle ticha, aby se každý, spolu se všemi, postavil pod Boží pohled a prosil ho: „Pane, předkládám ti svůj život. Ty ho znáš. Dej, ať lituji toho, že tě tak málo miluji a že jsem nemiloval svého bližního podle tvých přikázání. Dej, ať trpím, že nežiji dost z tebe. Otevři mé zavřené srdce. Dej, ať poznám a změřím svůj hřích. Na místo mého ztvrdlého srdce vlož srdce zlomené a zkroušené zlem, které jsem učinil proti tobě.“ Po úkonu kajícnosti se obvykle modlíme krátkou litanii, při níž se celebrant a shromážděný lid střídají: Pane, smiluj se. Kriste, smiluj se. Pane, smiluj se. Nebo: Kyrie, eleison. Christe, eleison. Kyrie, eleison. Přiznám se, že před francouzštinou dávám přednost této modlitbě v jazyce řeckém, tak jak byla zachována nejen v církvi východní, ale také v církvi latinské od počátku křesťanství. Každý chápe smysl Kyrie eleison a mnozí si ho rádi zpívají na starý či novodobý nápěv. Mám z toho radost. Protože toto Kyrie eleison je privilegovaný svědek jazyka, ve kterém byl redigován Nový zákon a v němž bylo slovo Boží poprvé hlásáno pohanským národům. Je krásné uchovat si tuto živou paměť církve i ve třetím tisíciletí.

GLORIA, HYMNUS DÍKŮVZDÁNÍ

Tento hymnus je jedním z nejkrásnějších liturgických zpěvů. Je to skutečný poklad, z něhož je možno sytit jak modlitbu osobní, tak společnou. Je to modlitba díkůvzdání, modlitba eucharistická, obracející se k Bohu, našemu Stvořiteli a Vykupiteli, k jedinému Bohu ve třech osobách.
VSTUPNÍ MODLITBA

Když kněz řekne: „Modleme se“, každý se zastaví. Jakmile se shromáždění ztiší, každý se v duchu obrací na Boha vlastním způsobem. Potom promluví znovu celebrant jménem shromáždění a pomodli se vstupní modlitbu. Tento klenot křesťanské zkušenosti je třeba pečlivě uchovat. Francouzský (ale i český) překlad nedokáže vždy vystihnout krásu latinského jazyka v jeho sevřenosti. Kněz je v tomto okamžiku jakoby zbaven schopnosti vyjadřovat se a v posledku být sám sebou. Stává se tím, k čemu byl svátosti kněžství ustanoven. To znamená služebníkem celého lidu Božího, hlasatelem modlitby, která přebývá v srdcích všech, modlitby církve, v níž se každý křesťan a každá křesťanka, bez ohledu na svou vnímavost nebo na okamžitou náladu, musejí mít možnost najít.“

—–

Požehnané velikonoční dny pod ochranou Matky Boží! https://www.youtube.com/watch?v=hDPPsJUJEL8/

P. Martin