Oznámení z 1.5.2022 (3. neděle velikonoční)

Vážení a milí farníci,

sestry a bratři v XP,

 

v příloze naleznete oznámení.

Dále je v příloze také slovo biskupů k příští neděli Dobrého pastýře a pozvánka k týdnu modliteb za povolání (od 2.5.).

 

Připomínám program farní pouti 7.5.:

Odjezd na Sv. Horu je plánován na 9 hod (autobus bude přistaven v 8.50 na náměstí starosty Pavla). 

Zapojíme se do křížové cesty seminaristů na Toufarově louce od 10 hod (zřejmě dorazíme trochu později).

V 11 hod se společně s ostatními poutníky pomodlíme růženec u Korunovačního oltáře

11.30 bude slavena mše svatá otcem kardinálem Dukou, během které bohoslovci přijmou kandidaturu jáhenství a kněžství 

Na Svaté Hoře je kavárna. kde je možné se občerstvit (párky, klobásy, káva, čaj, alko, nealko nápoje atp.), ale doporučuji vzít si s sebou oběd/svačinu

Ve 14.30 následuje májová pobožnost

15.30 bychom se společně sešli (jako farnost) u mariánského sloupu na prostranství před vstupem do poutního areálu Sv. Hory, kde bychom se krátce pomodlili za naši farnost

Na 16. hod  je plánován odjezd do Kladna

——

Upravuji plán akcí farnosti – s Boží pomocí:

7.5. pouť na Sv. Horu

21.5. malá mariánská farní pouť Žlábek v 16 hod

22.5. biřmování v 10 hod u P. Marie mons. Z. Wasserbauer, pomocný biskup, generální vikář; dopoledne bude ve farnosti sloužena pouze jedna mše sv., a to v 10 hod u P. Marie. Po mši sv. agapé na zahradě; setkání dobrovolníků charity.

27.5.-4.6. svatodušní novéna 

4.6. vigilie Letnic od 20 hod u P. Marie

5.6. Letnice

10.6. Noc kostelů – slavnostní mše sv. v 18 hod u P. Marie 

12.6. výročí posvěcení kostela P. Marie P. Josef Hřebík, agapé

16.6. Boží Tělo (mše sv. v 7 a v 18 hod u P. Marie, celodenní adorace, po večerní mši sv. Eucharistický průvod)

19.6. První sv. přijímání dětí – 10 h u P. Marie 

24.6. slavnost Nejsv. Srdce Ježíšova 18 hod Kročehlavy mons. Václav Malý

——

  1. část katecheze (5.5.) o Eucharistii (Sacramentum caritatis Benedikta XVI.):

„(…)

EUCHARISTIE A SVÁTOSTI
Svátostný ráz církve
16. Druhý Vatikánský koncil připomněl, že „ostatní svátosti a také všechny církevní služby a apoštolská díla souvisejí s posvátnou eucharistií a jsou k ní zaměřeny. Vždyť nejsvětější eucharistie obsahuje celé duchovní dobro církve, Krista samého, našeho velikonočního Beránka a živý chléb. Skrze své tělo, Duchem svatým oživované a oživující,
dává lidem život a tak je zve a přivádí k tomu, aby spolu s ním obětovali sami sebe, své práce a všechny stvořené věci.“ 

(…)

  1. EUCHARISTIE A UVEDENÍ DO KŘESŤANSKÉ VÍRY 

Eucharistie, plnost uvedení do křesťanské víry 

  1. (…)  Nesmí se totiž nikdy zapomínat, že jsme byli pokřtěni a biřmováni vzhledem k eucharistii. (…) Křest, kterým jsme se stali podobni Kristu, byli přijati do církve a stali se Božími dětmi, je vstupní branou ke všem svátostem. Jím jsme byli začleněni do Kristova těla (srov. 1 Kor 12,13), do kněžského lidu. Nicméně právě účast na eucharistii v nás zdokonaluje to, co nám bylo darováno ve křtu.

(…)

Uvedení do víry, církevní společenství a rodina 

  1. (…)  V této souvislosti bych rád upozornil na vztah mezi křesťanskou iniciací a rodinou. V pastorační činnosti se musí rodina vždy podílet na cestě uvedení do víry. Přijetí křtu, biřmování a prvního sv. přijímání jsou rozhodující okamžiky nejen pro osobu, která svátost přijímá, nýbrž pro celou rodinu.
  2. EUCHARISTIE A SVÁTOST SMÍŘENÍ 

Jejich vnitřní spojení 

  1. Synodní otcové právem prohlásili, že láska k eucharistii vede k tomu, že se více doceňuje také svátost smíření. Na základě spojení mezi těmito svátostmi nemůže autentická katecheze o smyslu eucharistie být odloučena od povzbuzování k cestě pokání (srov. 1 Kor 11,27-29). Zjišťujeme, že věřící naší doby jsou ponořeni do kultury, která má sklon vymazat smysl pro hřích tím, že dává přednost povrchnímu jednání, které dává zapomínat na nutnost být v Boží milosti, aby byl člověk hoden přistoupit ke sv. přijímání. Vždyť ztráta vědomí hříchu s sebou vždycky nese určitou povrchnost ve vnímání Boží lásky. (…)
  2. Všichni kněží se mají velkodušně, s nasazením a kompetencí věnovat udílení svátosti smíření. V této souvislosti se musí dbát na to, aby v našich kostelech byly zpovědnice dobře viditelné a vyjadřovaly význam této svátosti. Žádám pastýře, aby pozorně bděli nad slavením svátosti smíření a aby omezili praxi všeobecného rozhřešení výlučně na zvláštní případy, protože řádnou formou je pouze osobní zpověď. (…)  . Cennou pomocí pro obnovené uvědomění si vztahu mezi eucharistií a smířením může být také vyvážená a prohloubená praxe odpustků, získávaných pro sebe nebo pro zesnulé. Jimi „se od Boha dosahuje prominutí časných trestů za hříchy, které pokud jde o vinu, byly už odpuštěny“. Užívání odpustků nám pomáhá chápat, že bychom vlastními silami nebyli nikdy s to napravit spáchané zlo a že hříchy každého jednotlivce působí škody celému společenství. Praxe odpustků, která kromě učení o nekonečných zásluhách Krista zahrnuje také učení o společenství svatých, nám navíc říká, „jak úzce jsme s Kristem navzájem spojeni a jak mnoho může nadpřirozený život každého jednotlivce sloužit druhým „.

III. EUCHARISTIE A POMAZÁNÍ NEMOCNÝCH

  1. Ježíš nevyslal své učedníky jen uzdravovat nemocné (srov. Mt 10,8; Lk 9,2; 10, 9), nýbrž pro ně ustanovil specifickou svátost. Jakubův list nám dosvědčuje, že toto svátostné gesto existovalo už v první katolické obci (srov. 5, 14-16). Jestliže eucharistie ukazuje, jak bylo Kristovo utrpení a smrt přeměněno v lásku, tak pomazání nemocných spojuje trpícího s obětí, kterou přinesl Kristus za spásu všech, aby se tak i on mohl podílet na tajemství společenství svatých a spáse světa. (…)  Na cestě domů k Otci se přijetí těla a krve Krista ukazuje jako semeno věčného života a síla vzkříšení: „Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má život věčný a já ho vzkřísím v poslední den“ (Jan 6,54). Protože viatikum otevírá nemocnému plnost velikonočního tajemství, musí být zajištěno, aby je nemocný dostal.“

——

  1. část katecheze (1.5.) o mši sv. podle kardinála Lustigera (Tajemství Eucharistie):

„ÚLOHA KNĚZE 

Biskup nebo kněz, který eucharistickému shromáždění předsedají, jsou znamením Kristovy přítomnosti v jeho církvi. Oni dosvědčují, že je to Kristus, kdo v tomto společenství shromažďuje, mluví, dává své Tělo, buduje církev. A protože je zde jediný Kristus, Pán církve, musí být také jediný „předsedající“. Žádné kolektivní předsednictví nebo spolupředsednictví zde prostě neexistuje. Předsedající symbolizuje osobní přítomnost Krista v jeho církvi. 

VSTUPNÍ ZPĚV 

Když jsme vcházeli do kostela, mohli jsme se navzájem přivítat, pozdravit se, sdělit si, co je nového. Potom, pokud jsme přišli včas, jsme se začali připravovat tím, že jsme se vnitřně ztišili osobní modlitbou. Nyní je ještě zapotřebí, aby se shromáždění, které jsme utvořili, sjednotilo. To je úloha toho, co obvykle nazýváme vstupní zpěv. Je třeba lidi prostě naladit, uvolnit jim hlasivky, vytvořit určitou atmosféru? A jsou k tomu skutečně všechny prostředky dobré? Jedni budou dávat přednost varhanám, jiní kytaře; někteří odmítnout cokoliv zpívat a místo toho se při mši roztančí. Zkrátka budou dělat, co je napadne! Právě na prahu slavení nejde o to dělat, co chceme, nýbrž je třeba zaměřit se na stanovený cíl. Mezi výběrem z možností, pro které se můžeme svobodně rozhodnout, a děláním čehokoli je jistá mez, kterou je třeba respektovat.

PRVNÍ VYZNÁNÍ VÍRY 

Po uctění oltáře se kněz obrací čelem k lidu a začíná: „Ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého.“ Toto první znamení kříže se nesmí dělat mechanicky jako nějaké konvenční gesto, jako stereotypní pohyb, který častým používáním zevšední. Vyjadřuje totiž první vyznání víry v Boží tajemství. 

PRVNÍ POŽEHNÁNÍ 

Celebrant se obrací k věřícím nádherným pozdravem, který je shrnutím celých dějin spásy: „Pán s vámi!“ Je to pozdrav,  který vyjadřuje ne přání, ale skutečnost. Je to možná jedno z nejstarších a nejkrásnějších požehnání, které naše liturgie vyhradila ustanoveným služebníkům: biskupovi, knězi a jáhnovi. Nachází se téměř na každé stránce Bible. Je to víc než přání, je to skutek víry, potvrzení, které prostupuje celým Písmem svatým a které uznává, že Bůh je ve svém lidu neustále přítomen. Vysvětlím vám, proč je nutné, abychom my kněží, kteří předsedáme Eucharistii, měli odvahu říci Pán s vámi (a ne Pán s námi) a vytvořili si – jak je možná mylně domníváte – od shromáždění jakoby jistý odstup. Je to právě naopak: zaujímáme takto své správné místo, své jediné místo, v souladu se službou, kterou jsme pro vás obdrželi. Celebrant není mluvčím shromáždění. Nebyl „ustanoven“ skupinou věřících, ale Kristem, který působí skrze své apoštoly.“

——-

Požehnané velikonoční dny! https://www.youtube.com/watch?v=FJ5VyJ4zqAU/

P. Martin